 |
| Jacob de Becker: Poslední soud |
Jak je známo, posledním evangeliem v Novém zákoně je Janovo evangelium, které se poněkud vymyká ze svědectví tří předchozích evangelií. Je nejvznešenější. Slavomír Ravik v knize „O světcích a patronech“ píše.
„Jan byl také ,miláčkem Páně´, býval s Petrem a Jakubem Starším zván ke stěžejním událostem, například k proměnění Páně na hoře Tábor, ale také k oživení mrtvé dívky i k trýznivé noci v Getsemanské zahradě. Byl to onen učedník, který při Poslední večeři spočíval na Ježíšově hrudi, stál jediný z apoštolů pod křížem Golgoty a také s Petrem byl první z apoštolů, který po Ježíšově zmrtvýchvstání doběhl k prázdnému hrobu.Tím, že absolvoval křižování na Golgotě, byť jen jako soucítící divák, byl asi jediným z dvanácti apoštolů, který zemřel přirozenou smrtí.“
Jan samozřejmě znal předešlá evangelia svých kolegů. Nešel však jejich cestou. „Vyhrabal“ z paměti historky, které ostatní evangelisté opomenuli. Psal třeba o zmrtvýchvstání Lazara, a hlavně popsal Ježíšovo působení na jeruzalémské půdě.
„Mimochodem pět šestin mluveného textu tohoto evangelia bylo proneseno na chrámové půdě,“ píše Slavomír Ravik. „A zatímco v předchozích případech šlo spíše o kronikáře, tady máme tu čest s prvním teologem. Snažil se popsat kým Ježíš byl, a jaké bylo jeho poslání. Protože šlo o slovy těžko postižitelný text, vypomáhal si často alegoriemi. Ježíš mu byl světlem, dveřmi, pramenem živé vody, pastýřem i vinným kmenem, chlebe a světlem.“
Tři evangelia, která byla napsána před Janovým, jsou synoptická, vycházejí z jednoho zdroje. Do jisté míry se obsahem i uspořádáním podobají. Jan má svérázné podání.
Jak je známo, evangelista Jan byl bratrem Jakuba Staršího. O Janovi bylo zaznamenáno mnoho příběhů. Víme o něm, že byl odsouzen do vyhnanství na ostrov Patmos (v Egejském moři) a tady měl ono vzácné vidění. Uviděl zde dějství posledního soudu a dílo, kterému říkáme Apokalypsa, které sepsal právě tento apoštol. Zjevení sv. Jana je i dnes pro interprety Písma jednou z nejsložitějších záhad. Slavomír Ravik napsal:
„Pro Jana a jeho evangelium je podstatné, že on jediný provázel Ježíše až na Golgotu, a jemu byla svěřena péče o Ježíšovu matku. Jak se zdá, oba zemřeli přirozenou smrtí, nejpravděpodobněji v Efesu, kam se odebrali podle tradice okolo roku 69. Za Diokleciánova pronásledování se Jan údajně nacházel v Římě, kde jej vařili v kotli s olejem -aniž Jan utrpěl nejmenší újmu. Naopak olej se proměnil v osvěžující lázeň. Tento obraz evangelisty v kotli přidal Albrecht Dürer do do souboru listů, v nichž pojednal Janovo apokalyptické vidění zkázy.“
Na pražském orloji je apoštol Jan zobrazen s číší, z které vylézá had. Proč? Je to přece symbol otráveného nápoje. Traduje se totiž, že velekněz Dianina chrámu v Efesu se pokusil sv. Jana otrávit. Podal mu číši jedu, aby vyzkoušel sílu a účinnost křesťanské víry. Jan se bez váhání napil a proto je dodnes zpodobován s číší, z níž vylézá had jako symbol otráveného nápoje.
Po odchodu Ježíše a po Lednicích -kdy došlo k seslání Ducha svatého- byl stále po boku sv. Petra. Podle Slavomíra Ravika sv. Jan zemřel kolem roku 100 našeho letopočtu, tedy v poměrně vysokém věku a vůj nejvýznamnější spis, evangelium a osobní svědectví psal jako poslední z apoštolů až v posledním desetileté svého života. Dlužno dodat, že sv. Pavel nazval Jana, Petra a Jakuba pilíři jeruzalémské církve. Jak již bylo zmíněno, po Ježíšovu odchodu byl na cestách s Petrem a viděl mnohé zázraky, které dosáhli sami apoštolové. Byl třeba u Petrova uzdravení chromého v chrámě.
Koncem 2. století po Kristu biskup Polykrates z Efesu prohlásil, že Janův hrob je v Efesu, ale už ve 3. století v Efesu mezi sebou soupeřila dvě místa o čest, že právě u nich našel místo svého posledního odpočinku sv. Jan. Ve 4. století padlo rozhodnutí o tom, kde byl sv. Jan pohřben a jeho hrob se proměnil v poutní místo. A o dvě století později již lidé znali i léčivou moc prachu z Janova hrobu. Zmiňuje se o tom Řehoř z Tours. Dlužno dodat, že velmi brzy (už v 2. století) vznikla víra, že Jan de facto nezemřel, aby byl vynesen na nebesa jako Enoch nebo Eliáš ve Starém zákoně. Lidová tradice uvádí, že se půda na Janově hrobě hýbala, jako by pohřbený apoštol nepřestal dýchat. Také se mluví o svatojánské noci plné divů, a o svátku sv. Jana se světí víno.