Ruská jasnovidka hledala pohřešované

Nadporučík Fjodor K. byl spolehlivý a zodpovědný mladý muž. Proto všechny překvapilo, když v noci na 7.března 1989 zmizel z posádky jednoho nevelkého západoukrajinského městečka. Pátrání nepřiineslo žádné výsledky a nakonec si velitel posádky vzpomněl, že viděl v televizi vystoupení Ludmily Korabelnikové, kde předváděla své schopnosti objevovat to, co jiným zůstává skryto. A tak jí do Moskvy napsal. K dopisu přiložil fotografii pohřešovaného a mapu okolí. Ludmila odpověděla obratem:

„Byl zabit a jeho tělo leží ve vodě.“ A označila na mapě místo, kde je třeba tělo hledat. A mrtvého nadporučíka opravdu v těchto místech našli.

Televizní pořad, o kterém padla zmínka a který prokázal mimořádné schopnosti Ludmily Korabelníkové, byl věnován vědeckým experimentům v laboratoři parapsychologie při Vědeckotechnické společnosti radiotechniky, elektrotechniky a spojů A. S.Popova. S Ludmilou Korabelnikovou byl v tomto pořadu předveden experiment s kartami ,které byly vloženy do neprůhledných obálek. Měla při něm určovat, je-li na kartě uvnitř čtverec, trojúhelník nebo hvězda. Počet správných odpovědí činil 75 % , což je mnohem víc než by mohl dosáhnout kdokoliv jiný bez jejích schopností.

Tyto experimenty by se vší pravděpodobností pokračovaly běžným akademickým způsobem, kdyby nebylo došlo k tragickému zemětřesení v Arménii. Hned po této živelní katastrofě odjela Ludmila Korabelniková do postižených oblastí. A tady s rukou vztaženou nad plány měst a obcí, určovala místa, kde zůstali lidé pod troskami domů.

Od té doby se život této mimořádné ženy velmi změnil. Získal novou náplň. Začala hledat a nalézat pohřešované. A protože pohřešovaných je stále dost, měla po své práci co dělat. Dlužno dodat, že pracovala jako výtvarnice v jednom moskevském podniku.

Stále častěji se na ni začala obracet různá pátrací oddělení, ale i příbuzní vojáků, kteří se nevrátili z Afghanistánu. L. Korabelniková se zahleděla do fotografií chlapců a mužů, vnořila se do hlubin svého ducha a podávala zprávy, který jí napovídal dar vidět pod povrch a za obzor běžného vidění. Začala spolupracovat s výborem Naděje, který pátral po nezvěstných z afghánské války a prodlela mnoho času nad jejich fotografiemi. Byla přesvědčena, že většina z nich zůstala naživu. Proto vyzvala všechny sovětské matky, jejichž synové se z Afghanistánu nevrátili, aby poslala jejich fotografie výboru Naděje a slíbila, že vypátrá, co se s nimi stalo.

Své schopnosti pro jiné lidi nepochopitelné a neproniknutelné uplatňovala ze své vůle a ve svém volném čase a bez odměny. Prohlásila:

„Podle mého přesvědčení by bylo využívání mých schopností k osobnímu obohacování nejen nemravné, ale vedlo by nakonec k tomu, že bych svůj dar jasnozřivosti ztratila.“