Pes baskervillský a jiná strašidla devonská
ThDr. Brownová
Úvod
BARTON HALL, to byl můj domov pro prvních jednadvacet let mého života. Byl vybudován mým pra-pradědem na panenské půdě někdy mezi rokem 1830 a 1840 podle plánů jednoho z nejznámějších viktoriánskogotických architektů, jménem Gribble. Dům byl postaven v pseudotudorovském stylu se skvěle vypracovaným krytým vchodem, s prostornými sklepy a se dvěma věžemi s trojúhelníkovými místnostmi s ocelovými dveřmi. Jak je obvyklé u takových domů, byl plný podivně tvarovaných pokojů a výklenků. Nad hlavní halou bylo přirozené osvětlení zvenčí, které dle tradice způsobilo smrt jednoho ze stavebníků, který spadl z lešení.
Pamatuji se na tento dům hlavně pro jeho průvany a děravé okapy. Jinak tam byla legrace, ideální místo pro hru na schovávanou. Nemyslím, že by tam strašilo, ale i kdyby, tak tam bylo dost mladých lidí, aby ta strašidla vystrašili, ale i přesto se o tom domě šířily podivné historky. Bylo to snad proto, že můj otec choval velké psy- dogy a pávy, vydávající často velmi silné zvuky, které zněly kolemjdoucím přímo strašidelně, zvláště v noci. V opuštěné konírně se občas objevilo hnízdo plné sovích mláďat, která vydávala syčivý zvuk. Jelikož to vše bylo obklopeno lesy, dům mohl vypadat velmi tajemně proti večernímu nebi. Vezmeme-li to v úvahu, nelze se divit, že brzy po poslední válce, když se tu zřídil prázdninový tábor, roznesla se odtud zpráva, že ta budova byla zbudována na místě předreformačního ženského kláštera a že stará knihovna, tehdy již přeměněna na kancelář, byla původně kaplí - toto vše prý zjištěno ze síly zdí a stropu a z podivně tvarovaného mramorového umyvadla. Navíc k tomu jeden žurnalista přidal ducha bezhlavé jeptišky.
Když jsem to sdělila své kolegyni, zabývající se folklorem, zamyslela se a poznamenala: „Jsem zvědavá, kdy ji někdo uvidí.“ O několik let později jsem se dozvěděla, že v těch místech se objevil další duch - tentokrát duch služebné, která byla oklamána sluhou a spáchala sebevraždu. Velmi pochybuji, zda tu vůbec byl někdy zaměstnán mužský sluha.
Moji rodiče byli ve vztahu k duchům rozumně zdrženliví, to znamená, že na ně v jistém smyslu věřili, ale nijak se jimi nevzrušovali. Moje matka byla senzibilní a mohla vnímat ve svém okolí cokoli neobyčejného, ale protože byla dobrou křesťanskou, věřila, že člověku nic nemůže ublížit, když se oddá do péče Boha.
Můj otec sloužil ve skotském pluku 25 let a býval vítaným hostem v mnoha Highlandských zámcích a domech a byl obeznámen se skotskými rodinnými tradicemi. Ačkoli se na vše díval svým zarytým extrovertním pohledem, nicméně připouštěl možnost některých záhad, které byly mimo jeho poznání.
Nikdo z nás, kdo bydlel v Barton Hall, si nikdy nepomyslel, že je něco podivného, ba dokonce strašidelného v tomto místě, ale připouštěli jsme, že existují prokletá místa nedaleko.
Rodinná hrobka pod vysokým oltářem v kostele Kingskerwellu měla na příklad jednu rakev, která vždycky, když byla hrobka otevřena, byla nalezena ležící na horním schodu. Byla to rakev člověka, který nebyl zdejší rodák. Byl to plukovník Richard Ellicolmbe, který se oženil s jednou ženou z místního rodu Brownů. (Byl tedy Ne-Brown!) Manželé žili ve starém Manor House. Manželka zemřela v roce 1781, tedy dříve než on. Stal se z něho tlustý, nechutný stařec, který nenáviděl mladé lidi, a děti. Když zemřel v roce 1804, tedy o 22 let po své ženě, byl uložen do krypty, kde odpočívala jeho žena, a to velmi pohoršilo a rozzlobilo manželčinu přízeň Brownů živých i mrtvých. Ti mrtví v hrobce se prý snažili rakev s Richardem Ellicombem vytlačit ven, protože vždy při otevření hrobky byla jeho rakev již na posledním schodu. Skutečnost byla taková, jak můj otec poznamenal, že krypta byla často zaplavena vodou a nejčerstvější rakev ještě naplněna vzduchem mohla vyplout na vrchní schod - ale kdo by chtěl popírat starou pověst?
Dvě cesty blízko nás byly prokleté. Obě vedly z Kerswell Crossu směrem k nám. O jedné z nich, kde můj otec nacházel pazourkovité špičky šípů, napsal v roce 1935: „Když jsem byl malý chlapec, vyprávěl mi můj otec takový příběh. Jeden sluha byl poslán do Torquay pro nějaké zboží. Jel na poníku a na zpáteční cestě - byla již temná noc - když už byl v polovině cesty, poník se zastavil a nechtěl jít dál. Sluha zároveň uviděl bílou postavu sedící na vrátkách do polí po jeho pravé straně. Dalo mu velkou práci než donutil poníka projít tou brankou, ale když jí projeli, dal se poník do zběsilého klusu a uháněl až k jejich domovu. Sluha sám byl tak vyděšen, že v okamžiku, když dojeli, omdlel. Od té doby nemohl nikdo přinutit toho poníka, aby tou cestou šel. Také si pamatuji z doby svého dětství, že žádný podomní obchodník by neposlal svého psa do polí. Pokud to ale udělal, pes se ihned vrátil zpět se skučením, jako by jej něco chytalo. Já sám jsem měl psy a občas jsem také šel po té cestě. Můj pes se několikrát zastavil a hrozně štěkal. A to dělal každý z mých psů, které jsem měl a vždycky to bylo na stejném místě. Ač jsem tudy prošel několikrát, nikdy jsem nikoho konkrétního neviděl.“
O jiné cestě otec napsal: „Willoepark Lane přechází přes potok a vikář mi vyprávěl, že tam často slyšel hlasy, když se přibližoval k potoku, ale když vešel do polí, nikoho tam nespatřil. Jednou v neděli večer na podzim jsem se vracel z kostela. Bylo již dosti pozdě a tak jsem pospíchal. Právě když jsem sešel dolů z toho kopce, uviděl jsem v údolí na straně Coffinswellu stát muže se psem. Byl ode mne vzdálen asi 70 yardů a kráčel přede mnou. Zrychlil jsem krok a došel jsem k nim na vzdálenost asi 3 yardy. Oni se však otočili do strany a v tu ránu zmizeli. Ale okraje svahu na obou stranách cesty byly dosti vysoké (cca 2 a půl m),.takže nebylo možné aby je přelezli dříve než za 30 vteřin a já byl od nich vzdálen sotva na 2 vteřiny. Ten muž byl velmi tlustý a měl na sobě jezdecké kalhoty a kamaše a černý šosatý kabát a třírohý klobouk. S ním byl pes velikosti dospělé ovce, jinak se popsat nedá. Byl jsem tak blízko toho muže, že jsem zřetelně viděl šev jeho kabátu. A pes byl ještě blíže. Ani na chvíli jsem se necítil poděšen...“
Dále můj otec ve svých poznámkách pokračoval: „Mnoho cest poblíž devonského pobřeží bylo dle lidových pověstí očarováno. To bylo ponejvíce zapříčiněno pašeráky, aby místní obyvatelé zůstávali v noci raději doma.
V Brixhamu byl člověk, který nosil kořalku do vnitrozemí. To prováděl s bryčkou nabarvenou fosforem. Koně jeho měli přes kopyta návleky, aby nedělali hluk. . Vozka vypadal jako sám ďábel. Když někdo takové spřežení potkal na cestě, ihned prchal vyděšen.“
Vzpomíná se také, že v Paigntonu pokrývali koňům hlavy černým pytlem, aby vypadali jako bezhlaví. Mezi Barton Hall a Kerston Cross je velmi starý dub, který stojí v poli na okrají lesa zvaného Kilpark a dívá se směrem na Dartmoor. Strom byl nazýván Láhev Brandy, protože jej pašeráci využívali jako strašáka, aby mohli nakládat a transportovat pašovanou brandy, a to dělali až do 19.století. Bylo to od nich velmi chytré využívat místní lidové pověry. Dokonce sami vymýšleli nové, aby si zajistili, že cesta do vnitrozemí bude zcela očištěna od chodců. Můj otec říkal, že nic by nikoho nepřinutilo jít pěšky po setmění od kostela St.Mary do Shaldonu, neboť na té cestě strašil „Spring Hill Jack“ - zřejmě místní to adaptace všudypřítomného nebezpečného „Spring Heel Jacka“ viktoriánského Londýna, který tančil na cestě a lehce přeskakoval ploty na obou stranách cesty.
Mohu uvést další dvě místa v Devonu obšťastněná podobným strašidlem. Otec mi též sdělil, že ohnivé koule se údajně koulely ze svahů právě před lidmi, kteří se odvážili tudy projít v noci. Ovšem, otec jako mladík vážně naslouchal rozmluvám dospělých u stolu a nejraději právě těm nejstrašidelnějším o místech a lidech známých v oblasti Torquay a jižního Devonu a proto jsem je zařadila do této malé knížečky.
Byly to zkazky o strašidelných domech, obzvláště o takových, které neměly určité jméno a které byly něčím poznamenány. Autorka se domnívá, že to mohla být usedlost v Castel-la-Mare, o které psali Beverly Nicolls a Violet Tweedalová. Poblíž Wetcomb, nedaleko našeho domu, byl Rock House, který si najali Rudyard Kipling s manželkou v roce 1896. Ten však opustili kvůli strašidelnému duchu, což Kipling popsal ve svém životopise „Something of Myself‘ (doslova: „Něco o sobě“) až po čtyřiceti letech.
Th.Brownová:
PES BASKERVILLSKÝ
Mnohý čtenář jistě zná slavný román spisovatele sira Artura Conana Doyla, ale vyskytuje se mnoho kontroverzních názorů na jeho obsah. „Legenda“, na které je obsah románu založen, není čistě devonského původu, ale je ve skutečnosti kombinací vypůjčených prvků z různých pramenů.
Především mi dovolte, abych poznamenala, že ačkoli v Dartmooru pobíhá mnoho černých psů, ani jeden z nich nepřipomíná charakter „psa baskervillského“. Zmíněné vyprávění začíná v Cromeru v Norfolku, kde se Conan Doyle léčil na střevní horečku v březnu roku 1901. Je pochopitelné, že se cítil značně oslaben a trpěl depresemi. Tehdy ho navštívil jeho starý přítel Fletcher Robinson, který mu vyprávěl dartmoorské povídky a legendy, které Doyleho vzrušily a povzbudily jej k návštěvě Fletcherovy domoviny. Zdá se tedy, že jediným pramenem informací o černém psu byl Cromer, kde celé větry ošlehané pobřeží východní Anglie je strašeno černou příšerou, která přichází z moře a objevuje se v různých podobách, z nichž nejčastější je podoba velkého černého psa, velkého jako tele nebo osel. Setkat se s ním bylo něco strašného, ale podívat se mu do jeho velkých žhnoucích očí znamenalo smrt.
Jsem si jista, že tato tradice se velmi brzy dostala k sluchu Conan Doyleho a podnítila Fletchera Robinsona k vyprávění dartmoorských povídek. Jelikož Robertson bydlel v Ipplevenu, bezpochyby tedy vyprávěl známé legendy z okolí, zvláště onu z Buckfastleighu, vzdáleného pouze šest mil, kde byl pohřben Richard Capel u jižní strany kostela. Odtud asi tři míle dlouhým údolím, které směřuje hluboko do Dartmooru, je Brook Manor, rozkošný starý dům. Na východní straně údolí, asi ve vzdálenosti jedné míle, se nachází Hanson Manor, moderní dům na starobylých základech. V XVII.století žil v Brooku Richard Capel, ale téměř o něm mnoho nevíme, než to, že přebudoval část svého domu (datum 1656 je vyryto nade dveřmi) a že se těšil nevalné pověsti jako pronásledovatel vesnických dívek. Vždy, když některou tu dívku chytil, schoval ji a zamkl v domku na druhé straně údolí v Hawsu, pravděpodobně aby ji vzdálil od žárlivého zraku paní Capelové. Měl tedy nepochybně reputaci násilníka a mocného šlechtice, a když roku 1677 zemřel, byl jeho konec opravdu strašný. Podle jedné verze umíral doma na svém loži, když jeho velcí psi kolem dokola vyli.
Podle jiné se to stalo venku, a to tak, že jej smečka velkých divokých psů honila po vřesovišti až padl k zemi mrtvý. I když už byl mrtvý, vesničané se ho přesto báli. Proto jeho tělo uložili velmi hluboko do země a na hlavu mu položili těžký kámen a nad hrobem postavili čtverhranný domek se železnou mříží, otevírající se proti kostelu. Domnívám se, že předpokládali, že duchové a upíři nemohou projít železnou mříží. Na druhou stranu umístili dubové dveře. Kdysi tam byla na domku korouhvička s datem 1656, ale později byla odstraněna. Dodnes tam panuje určitý pocit strachu spojený s neblahou osobou Capela. Ve dveřích toho domku je velká klíčová dírka a ještě nedávno tam děti z vesnice přicházející do kostela obcházely třináctkrát kolem, načež strkaly do klíčové dírky malíček.
Mluvila jsem s mladíkem, který mi řekl, že také chodíval okolo té hrobky, ale nikdy neriskoval tu poslední část dětského rituálu (strkání prstu do klíčové dírky). Mr.Pye, nynější vlastník Brooku, mi řekl, že tam děti stále chodí a obcházejí mnohokrát tuto hrobku. Slyšel je o tom diskutovat v autobuse. Ještě mi řekl, že dle místní pověsti Capel bez hlavy dosud straší na cestě do Brooku následován psy, a to v určitou noc na počátku července.
V současné době byla v Devonu a Cornwallu zpráva v novinách naznačující, že právě tento Capel byl vzorem pro „Černého Huga“. Myslím, že to je velmi možné. Připojuje trochu více k našim znalostem starých a prastarých pověstí. Naznačuje, že to byl třetí šlechtic toho jména a oženil se s Mrs.Elizabeth Powellovou z Ugborough 7.1.1654 nebo 1655. O této paní je záznam jako o Mrs.Elizabeth Capel, pohřbené v plátně roku 1686. Manželé měli jednu dceru, která převedla majetek do rodiny Fawnesů.
Domnívám se, že i následující domněnka je opodstatněná, že Conan Doyle slyšel o „černé příšeře“ v Cromeru, dověděl se o Capelovi a o jeho konci od Fletchera Robinsona a, jak víme, vypůjčil si aristokraticky znějící jméno Baskervillů od chytrého mladého kočího Harryho, kterého potkal na nádraží a který jej vozil po Dartmooru, aby spisovatel pochytil ducha dartmoorské atmosféry. Dosud ale nebylo zveřejněno, že Harry Baskerville, jak se ten kočí skutečně jmenoval, byl potomkem normanské rodiny Baskervillů, ve které se chovala psí tradice. Hlavní linie rodu pochází z Baquevillu v Normandii a přišla do Anglie s Vilémem Dobyvatelem. Usadila se na hradě Eardislay v Herefordshiru, kde roku 1373 Richard z Baskervillu byl pověřen službou v tomto místě. Z této rodiny pochází řada rodinných větví. Jedna se usadila v Clyro ve Walesu poblíž Hayon-Wye, místo, které Doyle navštívil a kde uviděl známý hospodský znak, o kterém se ve svém spise zmiňuje. Tento znak ve štítu dosud existuje, ale je umístěn v jednom tmavém pokoji vzadu oné hospody, aby byl ochráněn od vnějších vlivů povětrnosti, neboť je ve velmi špatném stavu.
Mezi význačnými Baskervilly je i tiskař XVIII.století, který vynalezl nový druh písma, nesoucí jeho jméno. Z tohoto rodu byl také věhlasný lékař Jakuba I., který byl synem exeterského lékárníka Tomáše. Nikdo dnes neví, kdy se větev Baskervillů dostala do Devonu. Současní reprezentanti rodu se domnívají, že Baskervillové vlastnili statky v Heatree (ve farnosti Manaton) a ve Spitchwicku. Mnozí z nich se podíleli na Drakeových mořeplavbách v XVI. století. Když ztratili své jmění, dostali se mezi obyčejné lidi, takže jejich potomek nebyl příliš pyšný na to, že přijal zaměstnání jako sluha a kočí. Jaké asi příběhy sdělil slavnému autorovi během jízdy vřesovištěm? Spisovatel se Harrymu zmínil o tom aristokratickém jménu a požádal. Harryho o svolení použít je ve své knize.Takto povzbuzen, mohl Hany připojit ještě několik téměř zapomenutých tradic svého rodu, třeba na příklad, že jeho kolébkou byla psí hlava, a podobně.
Někteří moderní členové rodiny, nyní zvané Baskerville Mynors, věří v následující rodinnou tradici, jiní ji nepřijímají.
„Bylo to dávno a dávno co jeden předek rodiny Baskervillů popíjel na svém hradu v Herfordshiru. Jak tomu byl zvyklý, jeho černý irský vlčák vběhl do místnosti a hlasitým štěkotem oznamoval blížícího se nepřítele. Jeho pán však, jak se zdálo, dosáhl značného stavu opilosti a nevraživosti, takže popadl svůj oštěp a proklál jím svému věrnému zvířeti hlavu. Vzápětí vběhl do místnosti sluha oznamující novinu o nepřátelském útoku. Od té doby prý byla smrt hlavy rodu oznamována vždy štěkotem psa, jak mi řekla slečna Cicely Botleyová, která tuto zvěst měla od staré paní Baskervillové-Mynorsové v roce 1963, kdy obě ženy bydlely ve stejném hotelu v lázních Turnbridge Wells. Paní Baskervillová potvrdila, že rodina vlastnila pozemky v Dartmooru ještě před jednou generací. To vše je jaksi vágní, ale může se to vztahovat na rodinu v Hergest Courtu, ale také i na rodinu v Herefordshiru. Ti také měli černého psa, který je vytím varoval před nebezpečím nebo oznamoval smrt člena rodiny. Mluvila jsem s místním obyvatelem, který mi tvrdil, že viděl ducha starého pána, když jel na kole kolem zámku. Ten leží na severu hrabství blízko hranice s Walesem. Když se podíváte na genealogii Waughamů /potomků Baskervillů/ nakreslenou na tabuli v Kingtonském kostele, vidíte, že rody Waughamů a Baskervillů se alespoň dvakrát setkaly společným sňatkem a tak rodinná zkazka o černém psu jako o rodinném totemu je dosti silná. Jestli tedy o ní Hany Baskerville slyšel od svých rodičů a zmínil se o ní Conan Doylovi, tak se tato zkazka zajisté spisovateli zalíbila a zápletka byla snadno vytvořena. Jediná slabost spočívá ve skutečnosti, že rodinní černí psi (je jich několik) nenapadají členy vlastní rodiny, ale ochraňují zranitelné lidi, takže nakonec ten „Černý pes“ má nějaký smysl.
ZÁHADY KOLEM JOHNA LEE
Babbacomská pláž leží pod velmi strmým skaliskem. Pro nemocné a pro lenivé lidi byla tu zřízena před mnoha lety lanová dráha, ale v posledním století se toto místo stalo spíše opuštěným, nedotčeným četnými amatérskými přírodovědci sbírajícími rostlinné rarity, ale bylo tu přece jen trochu místa pro několik domků vystavěných za čárou přílivu. Jeden z nich byl obýván jistou paní Kayseovou, která v době svého mládí byla u dvora a stýkala se s nejvyšší honorací země. Podržela si několik sluhů a často hostila členy královské rodiny a přátele z jejího působení v Londýně. Jeden z jejich sluhů se jmenoval John Lee, stár 22 let, kterého si ponechala navzdory tomu, že měl vězeňský záznam za krádež.
16. listopadu 1884 došlo k požáru jejího domu a paní Keyesová byla v něm nalezena mrtvá s proraženou hlavou a pořezaným krkem. Nic ale nebylo ukradeno, ale přesto mladý John Lee byl považován za podezřelého vzhledem k jeho kriminálnímu záznamu a proto byl ihned zatčen. Byl souzen v Exeteru a odsouzen k oběšení, k němuž mělo dojít 23 .února 1885. Po celou dobu se obviněný dušoval, že je nevinen. V poslední noci před popravou měl sen, že propadliště pod šibenicí se třikrát zadrhne, A to se stalo přesně tak, jak se mu to v noci zdálo, ačkoli v úděsu pod šibenicí na ten sen docela zapomněl nebo jej nebral vážně. Páka a trámy byly prohlédnuty a znovu upraveny, ale ještě dvakrát propadliště selhalo. Tehdy zasáhl kaplan a požádal guvernéra o odložení popravy. Nakonec to bylo pozměněno na doživotní žalář. Pro dobré chování ‚ a protože mu údajný zločin nebyl prokázán, byl za několik let propuštěn na svobodu. Oženil se se zdravotní sestrou z nemocnice v Newtonu, kam se přestěhoval. Pamatuji se, že panoval všeobecný názor, že se ošetřovatelka asi zbláznila, že si jej vzala. Tato podivná historka dala vznik četným lidovým pověstem. Dav lidí, který tehdy obklopoval šibenici v Exeteru viděl prý hejno holubů vznášet se nad vězeňským dvorem, což prý naznačovalo, že Lee je nevinný, zatímco nefunkčnost propadliště byla přisuzována nadpřirozenému zásahu.
Jiní ale věřili, že to bylo následkem čarodějnictví. Leeova babička, která bydlela v Ogwellu, byla pokládaná za čarodějnici. Když vešlo ve známost, že Lee bude pověšen, slyšeli sousedé staré paní Leeové jediné prohlášeni: „Oni ho nepověsí“. A slečna Estelle Dunsfordová slyšela následující vyprávění: „Den před Leeovou popravou viděli lidé jeho babičku jak opouští za úsvitu svou chatrč a ubírá se do Exeteru. Když tam přišla, zaujala pozici na vrchu Rougementu, odkud dobře viděla na věznici. Seděla tam celý den a nespustila oči z věznice.Večer pak zase kulhala zpátky domů.
Vesničané pevně věřili, že porucha propadliště byla způsobena silou kouzla Leeovy babičky. Když se večer vrátila domů sdělila babičce mé informantky, že její vnuk je v bezpečí a že mu nyní neublíží.“ Ještě zvláštnější verzi toho případu jsem se nedávno dověděla od starce, který žil na statku v Barton Hall. Jmenoval se William Brown a jeho babička byla přítelkyní, snad i příbuznou matky Johna Leea. Vyšlo najevo, že nevlastní sestra Johna Leea byla také služkou v domě paní Keyesové a jeden londýnsky návštěvník si jí oblíbil. V noci se vkrádal do kuchyně, když stará paní již spala. Jednoho dnes se však probudila a sešla náhle dolů, aby něco nařídila Johnovi. Když otevřela kuchyňské dveře a spatřila co se tam v posteli děje a rozeznala, že to je vysoce postavená osoba, zpanikařila a omdlela. Pak někoho napadlo, že by to byl skandál, kdyby se to na onu osobu provalilo a proto ta osoba dostala nápad s požárem a aby onu osobu ochránila, klidně v tom nechala ubohého Johna, kterému hrozila poprava oběšením.
Jinými slovy, gentleman užívající si v kuchyňské posteli se služkou, by klidně nechal Leea oběsit, ale byl tu někdo, kdo mohl dělat potíže, to byla pravděpodobně Leeova matka, proto byla šibenice připravena tak, aby nefungovalo propadliště. Téměř neuvěřitelné zjištění, ale moje informantka mě ujišťovala, že od té doby královna Alexandra již nikdy nenavštívila Torquay.
William Brown dokonce připouštěl, že tu celou zastírací událost zorganizovali svobodní zednáři, ale to byla čistě jeho vlastní idea a neměla ve skutečnosti žádnou konkrétní oporu.
STRAŠIDELNÉ VARHANY
Jedním z nejimpozantnějších kostelů v Torquayi je kostel sv.Jana tyčící se nad přístavem. Byl zbudován v roce 1867 jako náhrada za menší kapličku přináležící k farnímu kostelu v Torre. Je bohatě zdobený barevným mramorovým obložením na zdech kolem okem od mistra Burne-Jonese. V pozadí je obrovská křtitelnice se schodištěm vedoucím dolů k celkovému ponoření.Na věži je kříž, který v noci svítí nad Torquayem. Kříž byl zbudován na počest Cyrila Mandeho, známého herce a divadelního ředitele, který se na penzi uchýlil do tohoto městečka a pravidelně navštěvoval bohoslužby v tomto kostele. Byla jsem osobně přítomna zasvěcení tohoto kříže v roce 1955.
O rok později bylo rozhodnuto nahradit staré varhany novými. Hlavním důvodem však byla podivná věc. Varhany byly sice ve špatném stavu, ale byly prý také strašidelné. Vikář, dnes již zemřelý páter Antonín Rouse, mi sdělil co se událo, když bývalý varhaník, mladý Hemy Ditton Newman v roce 1883 zemřel. Když jeho tělo bylo před pohřbem vystaveno v kostele, jedna osoba z té farnosti, která u mrtvoly držela čestnou stráž, slyšela, že varhany začaly samy od sebe hrát. Tato osoba, která to zažila, byla náhodou žena a učitelka, která mne učila v obecné škole a ač je velmi stará, dosud žije. Faráře Rouseho jsem znala jen povrchně a mluvila jsem s ním zcela krátce telefonicky, neboť byl v tu dobu velmi zaneprázdněn. Vzápětí na to byl přeložen na jinou faru a brzy zemřel, takže jsem již neměla možnost více o té zvláštní události diskutovat.
Po smrti mladého varhaníka prý slyšelo hrát ty varhany ještě více lidí. Jakou však melodii hrály nebylo lze zjistit. Všichni víme, že když je ve varhanách ponechán vzduch, že mohou zahrát nějakou tu notu navíc, ale zřejmě podle legendy ty varhany měly hrát pomocí neviditelných rukou. Mnohý zvědavý by nyní rád věděl, zdali ten duch také doprovázel ony varhany na jejich nové místo odpočinku.
STRAŠIDELNÝ DŮM
Před několika lety, někdy v roce 1963, došlo ke zvláštní události, o které sympaticky informovala media jako o strašidelném domě stojícím nedaleko hlavní silnice z Newton Abbot do Torquaye. Byl to Allerův dům, velké, ale poněkud prozaické viktoriánsko-gregoriánské sídlo, proměněné na obytný dům. V jednom bytě bydlel mladý pár, který se nedávno nastěhoval. Ti lidé si stěžovali, že jejich nábytek se proti veškeré přirozenosti pohybuje sám od sebe a dokonce rádio se samo zapíná v době, kdy nikdo není v místnosti. Sousedka z vedlejšího bytu slyšela ty zvuky. Někdy to znělo jako lidské kroky. Podivné věci se zjevovaly v bytě a pohybovaly se v podobě bílé mlhy. Noví nájemníci nabyli přesvědčení, že v bytě straší. Nenalezli však nic v minulosti toho domu, co by naznačovalo jeho prokletí, ale snad to mohl být následek sebevraždy, ku které došlo v blízkosti asi před padesáti lety. Nakonec se šli poradit s tehdejším biskupem z Exeteru. Dr.R.C.Mortimer se o taková fenomena zajímal a dal dohromady malou církevní skupinu, aby mu pomáhala řešit takové podivné případy jako byl tento. Nejprve sám navštívil Auerův dům, a jak bylo jeho zvykem, počal žehnat všem členům postižené domácnosti. To vyvolalo znatelnou reakci u jedné z osob a zároveň všichni zaznamenali značný pokles teploty v místnosti, což je obvyklý zjev v začarovaných domech. Na to biskup počal zaklínat a vymýtat duchy, což mělo za následek, že atmosféra se ihned uklidnila a vyjasnila.
Za několik dní se však situace v začarovaném domě opět zhoršila. V sousedním bytě se objevil duch „postava dobře vyhlížejícího mladého muže oblečeného v oděvu z doby krále Edwarda, s košilí se zahnutým límcem s motýlkem“. Duch ten byl zřejmě ze svého bytu biskupovým zaklínáním vypuzen a přestěhoval se do bytu sousedního. Jelikož tam přestal strašit, tak jej obyvatele nijak nevyháněli. Dům však stále více chátral, obyvatelé se postupně odstěhovali a dům byl zbourán.
BRADLEYHO STRAŠIDELNÝ STATEK
Toto je středověký majorátní statek, považovaný za nejtypičtější příklad svého druhu v Devonu. Nejstarší jeho část se datuje do roku 1250. Země byla tehdy osídlena již od doby neolitické a na blízkém kopci byl velký tábor z pozdní doby železné. O tom všem mi vyprávěla současná majitelka usedlosti paní Diana Woolnerová, F.S.A., dobře známá archeoložka. Vyprávěla mi o místní pověsti, dle které za měsíční noci můžete spatřit kolem vchodu ležící mrtvoly, což by měla být psychická odezva nějaké bitvy.
Samotný statek Bradley Manor (nyní majetek Národního kartelu) je budova velmi pěkná, nacházející se v lesnatém údolí nedaleko cesty Z Newton Abbot do Totnesu. Za domem se půda zvolna zvedá k vrcholu a tvoří nádherný trávník; tam byl kdysi dvůr uzavřený budovami stájí, které byly strženy v roce 1750. Paní Dr.Woolnerová o tom v roce 1954 napsala:
„Někdy v době minulého léta přišla nějaká stará dáma, aby si dům prohlédla. Zajímala se o něj proto, že její rodina žila v minulosti v blízkém okolí. Když jí ukázali prostranství bývalého dvora a trojúhelník na západě Velké Haly, dala k dobru informaci o tom, že na vzdálené straně (t.j. západní křídlo dvora) byly umístěny stáje. Tato informace nebyla známa jejímu průvodci, ale já jsem o ní věděla z jiné tradice. Dověděl se o tom můj otec asi v roce 1912 od starého muže, který věděl o tom, že základy budov byly odstraněny za účelem zbudování zahrady.“
Informace staré dámy byla následující
„Její babička sloužila na Bradley Manor a jako důvod stržení budov stájí ji bylo řečeno, že tam straší. Prý tam tak moc strašilo, že budovy zcela zchátraly (ve skutečnosti z toho, že přestaly být používány). Byly prý navštěvovány duchem mladého muže, syna bývalého majitele toho statku, který se zabil při pádu z koně a od té doby strašil ve stáji, kam se jeho kůň vrátil. Nakonec byly staré stáje strženy a rozbourány.“ To bylo vše, co stará dáma sdělila. Jiná - a ne tak strašlivá - pověst z blízkého okolí se vztahuje na starou cestičku jdoucí ke kostelu ve Wolborough. Také mi ji vyprávěla paní Woolnerová:
„Podomní obchodník s rybami, který provozoval svůj obchod kolem Newton Abbot, shledal, že mu zbývá ještě zásoba herinků, které nebylo lze prodat. Procházel stezkou kolem Wolboroughského kostela, která směřuje příkře dolů od kostela a navazuje na Totnesskou cestu a pak do města. Probíhá kolem vysokého neudržovaného plotu z mlází. Obchodník s rybami se chtěl zbavit neprodaného nákladu herinků a vyhodil je přes plot, jak se domníval. V neděli ráno se místní pastor velmi podivil, že jeho kongregace se tak náhle a velmi zmenšila. Když pátral po příčině, zjistili, že farníci, kteří přicházeli po Kostelní pěšině, byli vystrašeni pohledem na strašidelnou mrtvolu visící na stromě a proto v panice odtud utíkali zpět do svých domovů. Na druhý den tam však žádnou mrtvolu nikdo nenašel.
Přemýšlivý člověk však hledal důkladněji a našel pytel s herinkama viset na stromě, jak jej tam nebohý obchodník zahodil a lidé v ranním šeru v tom viděli visící mrtvolu. A tak se pověst o duchu na Kostelní stezce ve Wolborough smrskla vskutku na „fosforeskující“ rybí povídku.“
To mi připomíná, že mi starý rybář z Topshamu před mnoha lety vyprávěl jak pěstoval shnilé ryby na vstupní bráně, aby vystrašil nenechavce.
OLDSTONSKÝ PROKLETÝ DŮM
Domnívám se, Že kdyby nějaká filmová společnost hledala vhodné zbořenisko, jež by vyhlíželo přímo strašidelně, nemohla by najít lepší příklad jakým je Oldstone ve farnosti Blackawtonu. Nalézá se v pověstné oblasti South Hamsu, ze které byly obyvatelé kompletně evakuováni v poslední válce, aby zde anglické vojenské jednotky mohly nacvičit invazi do Normandie. Tato akce byla tak dobře utajena a následné upravení terénu do původního stavu tak dokonalé, že to připomíná pouze malý památník padlým zde Američanům a můžete procházet vesničkami a pěšinkami, aniž byste si uvědomili jakého obětavého sebezapření byli schopni zdejší obyvatelé. V pozadí Blackawtonu stojí v břečťanu ukryté ruiny kdysi pyšného gregoriánského domu. Patřil rodině Cholvičových po dvěstě let; před tím pravděpodobně saskému rodu Ulfi, jejichž příslušník Vilém Spek jej daroval kanovníkům z Torre, kteří jej přestavěli na šlechtický dvůr, který tvoří základ nynější oldstonské farmy, nejstarší to budovy v místě a někde v parku se nacházejí základy původního domu. Současná zřícenina patří domu, který byl zbudován v osmnáctém století a dosud je tu patrný můstek cesty, která probíhala zahradou, zbytek umělé sloje s mušlemi a poustevnická jeskyně, nepochybně zbudovaná v době, kdy každý venkovský boháč měl na zahradě poustevnickou jeskyni. A pochopitelně pověsti vkládají do takových míst ducha, například předpokládané zavražděné manželky. To se datuje od slavného soudního přelíčení z roku 1884. V té době patřil majetek muži jménem Dimes, který měl dceru jménem Laura. Jednoho dne byla jeho dcera nalezena mrtvá ve velmi bizarní situaci. Ráno si vyjela na koni a už se nevrátila. Byla později nalezena v lesním rybníku, ve kterém její mrtvola stála vzpříma pod hladinou, která překrývala její hlavu, na které dosud seděla její jezdecká čapka. Zjevně tu nebyly žádné znatelné známky násilí (ba ani utopení nebylo jasně prokázáno), takže výsledek šetření byl nešťastná náhoda a při tom by bývalo zůstalo, jakkoli tragické to bylo. Ale brzy po tom se zjistilo, že nebohá dívka se před třemi týdny tajně provdala za podivné individuum jménem Hugh Shortland. Pracoval v advokátní kanceláři v Modbury a byl znám svým podivným a excentrickým chováním i touhou po tom, že odjede na Nový Zéland, kde žil jeho otec jako lékař. Tajně si namluvil Lauru, protože její rodiče by s tím nikdy nesouhlasili. Mladí lidé byli sezdáni ve vši tajnosti na registračním úřadu v Kinsbridgi 9.dubna 1884. Dva dny po tom odejel Shortland na Nový Zéland. Tam napsal své nové manželce dopis, který však svěřil do rukou svého přítele, který odjížděl do Brindisi a požádal jej, aby odtamtud jeho dopis odeslal. Je však podivné, že v den Lauřiny smrti prý pošťák viděl Shortlanda někde v okolí domu. Brzy jej policie našla a uvěznila. Protože nebylo prokázáno, že Laura by byla zavražděna, zase jej propustili. On sám tvrdil, že Laura byla buď zavražděna nebo spáchala sebevraždu. Dále se s tím případem nedalo již nic dělat. Panovaly však občasné zvěsti, že Lauřin duch se zjevuje. Vypráví se například, že jeden kominík, který čistil kamna v jídelně, zůstal tam omylem zamčen po delší dobu. Najednou prý uviděl něco strašidelného pohybovat se na horní části stěny, jakoby tam dívčí postava tancovala. Byla to Laura nebo něco docela jiného? To už si nikdo nepamatuje.
Deset let po soudním líčení s údajným vrahem celý dům shořel a byl proměněn v sutiny a nikdo se nenašel, kdo by tu skvělou stavbu domu obnovil. Jak to napsal profesor W.G.Hoskins: „Oldstone je temná a melancholická ruina mezi kaštany, kopřivami a bezovými keři.“
TAJEMNÁ JÁMA U KOSTELA
Yealpton je poněkud odlehlá vesnice na jihu silnice A38 mezi Totnesem a Plymouthem. Hlavním důvodem její rozkřičené pověsti je v souvislosti se „starou matkou Hubbardovou“, která žila v Kitleyi, kde se vší pravděpodobnosti byla jakousi správcovou domu rodiny Bastardovy. Jedna mladá jejich příbuzná, slečna Sára Martinová, v době když u nich pobývala, napsala slavnou malou báseň, která byla publikována a první její výtisk se zachoval a je umístěn v tamější knihovně.
Pěkná došková chalupa ve vesnici se pokládá za bývalý majetek matky Hubbardové, která se tam údajně usídlila na penzi. Farní kostel (sv.Bartoloměje) stojí na svahu pod úrovní vesnické silnice a pravděpodobně sedí na velmi starém podloží, jelikož na jeho západní straně je římsko-britský monolit s nápisem „GOREUS“. Kostel je výsledkem devastačního přebudování vesnice viktoriánským módním architektem Butterfleldem kolem roku 1850. Profesor W.G.Hoskins to nazývá „nejúžasnějším pokusem v místních poměrech“ a sir John Betjeman k tornu připojuje, že to je „nejúžasnější viktoriánský kostel v Devonu“. Nic z toho však není viditelné zvenčí, kde struktura vyhlíží zcela konvenčně připomínající středověk až na věž, která byla dostavěna v roce 1915.
V roce 1946 sem přišel nový vikář, Reverend A.T.P.Byles, Ph.D.(tedy doktor filosofe) s manželkou, která o řadu let později - v roce 1974 - mi vyprávěla o podivném zážitku, který s manželem sdílela. Na jižní straně kněžiště byl vchod, který manžel často používal. Otevíral se směrem do úzké cestičky vedoucí na jih a tato navazovala přímo na hlavní cestu, která vedla kolem kostela. Jedno pozdní sobotní odpoledne upravovala vikářova manželka na oltáři květiny. Již se smrákalo a ona již téměř končila se svou prací a už téměř byla na odchodu, když její manžel přicházel k ní a tedy k tomu jižnímu vchodu. Později o tom napsal následující vzpomínku:
„Uprostřed cesty jsem uviděl jámu nepravidelného tvaru, širokou asi jeden metr. Myslel jsem, že to je sesuv půdy, vešel jsem do kostela a pověděl jsem o tom manželce. Když jsme brzy po tom vyšli z kostela, shledal jsem, že jáma je o moc širší a ukazoval jsem ji manželce. Napadlo mne, že bych se mohl podívat dovnitř a vlézt tam, ale zdálo se, že nemá dno. Když jsme do ní vhodili kámen, ozval se zvuk, jakoby kámen spadl na kámen který jsme také v hloubce uviděli a vypadalo to jako část zdiva. Mým jediným zájmem bylo, aby žádný chodec do té jámy nespadl. Šel jsem tedy pro několik prken, kterými bych jámu přikryl, neb její šířka byla kolem dvou metrů.Ve vesnici jsem potkal pana Knighta, místního stavitele a pohřebníka a požádal jsem ho, aby se šel na jámu podívat. Když jsme přišli ke kostelu, žádná jáma tam již nebyla. Cestička i její travnatý okraj byly v pořádku tak jako obvykle, nic nenasvědčovalo jejich porušení a pan Knight se zdál být méně rozrušen než bych byl předpokládal a pravil: „To je v pořádku, pane“, nebo něco v tom smyslu. Nikdy se o tom ale již nezmínil. V roce 1950 jsme se přestěhovali do Londýna. Ačkoli jsme o této události vyprávěli mnohokrát a mnohým lidem, nikdy jsme o tom nic nenapsali.“ Stalo se tak až v roce 1974, kdy Dr.Byles, tehdy již kaplan v Livery Doleu, mi to napsal. Potom jsem ihned vesnici navštívila, abych zjistila, zda ještě někdo tu jámu viděl. Ta pověst byla velice známá, neb přešla do tradice Yealptonu, ale bylo nepravděpodobné, že by jámu někdo viděl ještě dříve než Dr.Byles o ní vyprávěl. Jelikož nikoho nenapadlo v tom místě kopat, nemohlo se dojít k žádnému závěru. Bývalo by to bylo jedinečnou událostí, která v současnosti musí zůstat tajemně skryta.
HRAD BERRY POMEROY
Devon není zrovna bohatý na hrady. Jedním z mála je Berry Pomeroy, ležící mezi Totnesem a Torquayem. který by měl být domovem ještě hroznějších duchů, neboť je v rozvalinách a po dobu víc jak století nebyl obydlen. Zajisté má dokonce několik duchů, kteří byli popsáni v četných knihách během posledních sto let.
Nejpříhodnější je kniha „S.M.Ellis: DUCHOVÉ hradu Berry Pomeroy v povídkách a legendách“. Především je zde legenda o dvou sestrách, které žily na hradu ve středověku. Jedna z nich šíleně žárlila na druhou a zamkla jí v podzemním žaláři, kde tato podle jedné verze po devatenácti letech zemřela. Musela mít obdivuhodné zdraví, že tak dlouho vydržela. Jiná verze říká, že jedna z těch sester porodila dítě, které měla údajně s vlastním otcem a to dítě zavraždila. Tato se prý zjevovala, když na hradě měl někdo zemřít. Vypráví se, že mladý doktor, který léčil správcovu manželku, viděl krásné ale zmatené zjevení ženy s dítětem v náručí, když čekal v předpokoji před návštěvou své pacientky, které tvrdil, že je již mimo nebezpečí. Duch však s jeho diagnózou nesouhlasil a chudák správcova žena zemřela. Starý přítel, zemřelý Hamlyn Parsons, mi o tom místě napsal v roce 1960: „Pamatuješ se na mého rudého kokršpaněla Bruna (1936-1950)? Jednou jsem ho vzal sebou do hradu Berry Pomeroy. Prošel se mnou celý hrad včetně tak zvaných vězeních, ale kdykoli jsme se přiblížili z kterékoli strany k věži Lady Margarety, začal hrůzostrašně štěkat. A i tehdy, když jsem ho držel v náručí jako děťátko a odvracel jsem ho od věže, nemohl jsem ho dostat dovnitř. Strachem se celý třásl a byl jako šílený. Pak jsem se od kustoda dověděl, že ta věž je prokletá, neboť za vlády krále Jana tam byla vězněna Margareta po dobu 19 let její buď sestrou nebo nevlastní sestrou nebo švagrovou, která jí nakonec zavraždila. Mnoho lidí může dosvědčit, jak můj Bruno řádil.“
U zmíněného hradu je možno také spatřit strom přání. Je to starý buk, tradice říká, že je tak starý jako hrad, což nebí pravda. Ve skutečnosti tento buk nahradil původní strom, který tu již nestojí. Žádný buk by nevydržel tak dlouho a člověk se diví kolik asi muselo být těch buků které předcházely ten nynější.
Dle tradice lidé šeptali svá přání proti kmeni toho buku a pak obcházeli pozpátku kolem něho třikrát a pokud by své přání nikom neprozradili, tak se mělo splnit.
BÍLÁ PANÍ DARTINGTONSKÁ
Dartingtonské sídlo má pěknou sbírku duchů a strašidelných událostí.
Existuje hodnověrný záznam o tom, jak tři lidé odjížděli domů po nějakém představení v Dartingtonu a před jejich vozem přešla žena oblečená v šedém oděvu a ihned zase zmizela. Z těch tří ji viděli jenom dva. Je tu také Bílá Paní. Rodina Champernowneů tvrdí, že kdykoli ji některý z členů rodiny uvidí, zemře. Zemřelá slečna C. Elisabeth Champernowneová mi ještě za svého života uvedla dva příklady, které sama zažila. V roce 1960 mi poslal nyní již zemřelý Hamlyn Parsons následující popis události: „Bílá paní Dartingtonská. Pravděpodobně jsem vám to již vyprávěl dříve. Způsobila smrt nejméně jedné osoby. Více než před čtyřiceti lety žil v Totnesu mladý pošťák jménem Wellington. Byl velmi zbožný, čistě žijící mladý muž, ve skutečnosti také kázal a když zemřel, tak na jeho pohřbu byl velký počet věřících. Žil v domě na cestě zvané Butterwalk na straně farního kostela poblíž domu, kde je nyní Heathovo květinářství. Jeho otec a matka mi vyprávěli o té události několikrát. Setkal se s mladou služebnou z Dartingtonského sídla a že se zdálo, že je nějak zarmoucena, otázal se jí, co se jí přihodilo. Oslovovala jej jako pošťáka, ke kterému měla důvěru a řekla mu, že se obává vrátit se do Dartingtonského zámku, že se o to několikrát pokoušela, ale vždy jí přemohla na cestě čirá hrůza. Nabídl jí tedy, že tam s ní půjde, což ona radostně přijala. Dostali se tam bez úhony a on se již chystal k návratu. Najednou se objevilo jasné světlo měsíce. Neodešel ještě příliš daleko když uviděl bledou postavu poletovat tiše kolem. Zapomínám na jemné detaily, ale dva detaily jsou velmi důležité a jasné. Postava se k němu přiblížila a míjela jej velmi blízko, ale nesledovala přesně cestu, pohybovala se až ke vzdálenému kraji cesty a dvakrát jej míjela. Byl z toho zcela otřesen, nemohl se z toho vzpamatovat a za několik týdnů zemřel na mozkovou horečku.“ Ta cesta je dlouhá téměř jednu míli a točí se kolem vysokého vrchu, který spadá příkře do pěkného údolí Dartu. Na obou stranách cesty jsou stromy. Nejspodnější brána cesty, blízko řeky, byla poznamenaná strašidlem bezhlavého jezdce, který tudy projížděl, ale o tom nemám žádnou zprávu žijících obyvatel. Ostatní duchové jsou uvnitř domu a zdá se, že nejsou příliš strašliví.
Překlad pro Jeseň: Reverend.Miloš Mikota, unitářský duchovní v Brně
https://www.jesen.cz/clanek26.html