Nikdo není neomylný. Ani věda. Všechny její obory byly mnohokrát obětí více nebo méně šikovných mystifikací. Každý z nás jistě zná například dlouholetou polemiku o pravosti Rukopisů. Dnes už víme, že to byly falzifikáty, ale stále ještě zůstává otevřenou otázkou, zda byl padělatelem Hanka nebo někdo jiný, či dokonce více autorů. Vědecký omyl není lež. Bez vědeckých omylů by nebylo pokroku. K žádnému poznatku se nedá dojít přímou cestou. Mystifikace je však podvod nejhrubšího zrna.
Stalo se však několikrát, že tvrzení, které každý považoval za podvod, mystifikaci a šarlatánství, se nakonec ukázalo pravdivým. A naopak: mnohé podvody byly po dlouhou dobu považovány takřka za axioma. Udělejme si malou exkurzi do historie a podívejme se namátkou na několik takových příkladů.
Omyly z nevědomosti
Dnes je nám k smíchu, že lidé dříve věřili na mořské panny a příšery či jiné tvory. Mistry ve zhotovování takových monster byli Římané. Pausanias píše o tritonech a mořských lidech s rybím trupem. Podívejme se, jak tyto tvory popsal starověký ,,Baedekr".
,,Tritonům rostou na hlavě vlasy zelené jako žabinec, tělo mají plné šupin, pod ušima žábry, nos mají jako lidé, ústa širší a zuby jako divoká zvěř. Nehty mají jako škeblí skořápky a pod břichem jim roste ocas, připomínající ocas delfína."
Na takové vymyšlené živočichy se věřilo velmi dlouho. V roce 1700 byla založena berlínská Akademie věd a ve jmenovací listině jejího prezidenta stojí, že jedna z jeho povinností je ze všech sil přispět k vyhubení vlkodlaků, permoníků, bludiček, dráčat a vodních žínek. Aby se tyto příšery co nejdříve vyhubily, byla na každou takovou obludu vypsána cena šesti tolarů. Což byly tehdy dosti velké peníze. V historii ovšem nenalezneme doklad o tom, že by někdo z této živnosti zbohatl.
Claus Wormius ve svém tlustém spise z roku 1633 dokazuje, že lumíci pocházejí z mraků. Olaus Magnus píše o tom, že na jistých ostrovech u Skotska se rodí kachny ze škeblí. Rostou tam také melouny, na kterých vyzrávají malá, sladká jehňátka spojená pupeční šňůrou s mateřskou rostlinou, pasou se na louce, až kam jim tato šňůra dovolí...
Pokladnicí všech groteskních výtvorů fantazie je Schnedelova světová kronika, která vyšla roku 1493. Také staré dřevoryty se jen hemží podivnými lidskými typy. Z této doby také pochází proslulý homo fenesius auritius, ušatý černý člověk. Tento černoch prý měl jedno ucho, které mu sloužilo jako postel a polštář a druhé jako pokrývka..
V té době lidé věřili také různým přírodním kuriozitám. Tak třeba kolem roku 1590 letěla Evropou zpráva o jednom takovém zázraku. Dokonce nalezla ohlas u tehdejších učenců. Ve slezském městečku Schweidnitze žil prý chlapec, kterému vyrostl zlatý zub. Proslulý halmstedtský profesor Jacob Horst napsal o tomto případě obsáhlou knihu, v níž objevení zlatého zubu zdůvodňoval konstalací hvězd, které měly za následek velké zvýšení vnitřního tepla. ,,Výživná síla" za těchto okolností tak zmohutněla, že mohla místo kostí produkovat zlato...Neuvěřitelné, že?
Lidé tehdy také věřili na žáby a ještěrky a hady, kteří mohou růst v žaludku. Existovaly dokonce předpisy zakazující vojákům pít z kaluží. Ne proto, že by mohli dostat tyfus nebo jinou infekční chorobu, ale proto, aby nemohli vypít žábu, ještěrku či hada. Tento nesmysl byl po staletí bernou mincí, vědeckou skutečností. Budeme-li listovat ve starých kronikách, často na tyto příběhy narazíme. A na závěr našeho vyprávění si povíme o konkrétním případě, který se stal před 175 lety. Bylo to v červnu 1834, kdy i tak seriózní časopis, jakým byl Journal des Débats předložil čtenářům následující zprávu:
,,Dovídáme se z amerického hlavního města o podivuhodné opereci, kterou provedl doktor Mott na jistém krejčím. Tento krejčí jménem Williams byl půl druhého roku na Jamajce. Napil se tam jednou z lesního pramene a teprve poté si všiml, že se voda hemžila malými hady. Uplynulo půl roku a Williams pocítil v žaludku jakési šelesty. Jeho apetit vzrostl a jedl čtyřikrát tolik než dříve. Jednoho dne si náhle vzpomněl na své dobrodružství na Jamajce. Od té chvíle byl přesvědčen, že má v žaludku hada. Navštívil doktora Motta, který byl toho názoru, že mu může pomoci jedině operace. Operaci se dá vyhnout pouze tehdy, dá-li se netvor vylákat lstí. Lékař mu doporučil, aby se pět dnů postil. Had v jeho žaludku bude muset hladovět s ním, vše ostatní půjde samo s sebou. Williams začal hladovou kúru pod lékařovým dohledem. Když se z pohybů v žaludeční krajině dalo usuzovat, že se had chystá opustit jeho tělo, musel si lehnout na břicho a otevřít ústa, lékař mu k nim přistrčil koflík teplého mléka. Šestého dne postu se stala skutečně fantastická událost. Pacient dostal strašlivý záchvat, zmodral a zdálo se, že se dusí. V okamžiku, kdy had vystrčil hlavu a natahoval se po mléce, dal doktor Mott duchapřítomně znamení svému asistentovi, který hada pevně chytil a vytáhl. Tím byla operace skončena, had byl dán do lihu jako kuriozita; muselo se mu v krejčíkově žaludku docela dobře dařit, neboť někdejší jamajské mládě dorostlo do dvoumetrového hada..."
Tolik citát z francouzského Journal des Débats. Absurdní, že? Ale lidé věřili daleko větším nesmyslům. A bůhví, jakým nesmyslům věříme my.