Megality, menhiry, dolmeny

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč lidé po celé věky -již v době předkřesťanské- brali do rukou poutnickou hůl a putovali často po celá léta vydáni nebezpečí, o kterém dnes nemáme ani potuchy, aby navštívili místo, kde přebývá božstvo? Co hledali? Odpuštění těžko, protože pokání je křesťanský výtvor. A žádná cesta, dnes stejně jako tehdy, se nekonala bez naděje na její prospěšnost. Proto je nepřijatelný materialistický názor o náboženském poblouzení. Louis Charpentier v knize „Les Mysteres Cathedrale de Chartes“ píše:

„Na poušť se také chodívá z léčebných důvodů. Nemocní se odebírají na místa, kde voda -případně bahno- vyvěrají ze země, jež je obdařena uzdravující mocí. Jelikož vlastní duch pouti je náboženského obsahu, jistě i cíl, který sleduje, bude vyjadřovat obohacení v náboženském smyslu. To, co zde má být vyhledáno, je Duch. ,Jsou místa,´ praví Barrs, ,kde Duch jako by dýchal, místa, kde člověk může být Duchem prodchnut, či chcete-li: kde je v něm rozvíjen cit pro božské a to je největší dar Nebes a Země, udělený člověku.´ Staré národy považovaly člověka za dokonalého, teprve když byly probuzeny jeho duchovní schopnosti. Těch mohl dosáhnout buď vrozeným darem, askezí, nebo ve stavu rytmické či somatické extáze; významnou roli hrálo také ,probuzení´ dosažené tellurickým účinkem poutních míst. Všechna náboženství, stará i moderní, měla vždy svá poutní místa, ve většině případů -starých i nových- se jedná o tytéž lokality.“

Tolik citát. Dnes již víme, že naši předkové byli citlivější než my k působení a intenzitě přírodních sil. Není divu, byli více spjati s přírodou, cítili se její součástí. Proto také rozpoznávali posvátná místa lépe. Našem pokolení, které je nakaženo virem materialismu, nezbývá nic jiného, než vyhledávat znamení, která nám tu zanechali: megality, menhiry, dolmeny a chrámy.

V 21. století se nám „Duch“, který „dýchá“ může jevit jako nepochopitelný a dětinský. Louis Charpentier ve výše zmíněné knize poukazuje na starý galský název Wouivre. Dovolím si opět citovat:

„Wouivre byla rozličným způsobem personifikována: to jsou však jen představy básníků. Wouivre je pojmenování, které naši předkové dávali současně hadům plazícím se po zemi a imitačním rozšířením významu také hadovitě se kroutícím řekám jako je Woevre – a rovněm proudům, v zákrutech probíhajících pod zemí. Dnes pro ně užíváme výraz ,tellurické žíly´. Některé z těchto zemských proudů vznikají pohybem podzemních vod; další posunem půdy, v jehož důsledku se spojí různé vrstvy země, přičemž dochází ke změně elektrického potencionálu a teploty; jiné přicházejí z větších hlubin, ze zemského magmatu.

Tyto proudy jsou manifestací samotného života Země a tam, kde se neobjevují je země jako mrtvá, neplodná, podobná lidskému údu, který nebyl zavlažován krevním oběhem; a naopak místa, kde se projevují, oplývají životodárnou úrodností. Taková místa s oblibou vyhledávají hadi, odtud možná také příbuznost názvů proudů s těmito plazy. Kromě toho, díky podobnosti, staří nazývají Wouivre také proudy, kterým říkáme ,kosmické´ nebo ,magnetické´. Zobrazovali je jako okřídlené hady a někdy jako podivné ptáky: sirény. Na místech, kde se tellutrické a vzdušné proudy podle své přirozenosti spojují, rodili se draci, saně, bazilišci a Meluzíny.“

Konec citátu. Naši předkové věděli, že tyto proudy byly dobré a špatné. Dobré jsou ty, které působily -a působí- blahodárně na lidi, zvířata, rostliny. Lidé kdysi vyhledávali příhodná místa k životu. Kde rostliny lépe rostou, zvířata prospívají a lidské zdraví se upevňuje. Místa, kde bylo toto zúrodňující proudění obzvláště aktivní, označovali vztyčováním kamenů. Aby tyto kameny zachytily také nebeské proudy, tyčily se někdy hodně vysoko. Dnes jim říkáme menhiry. Byly to kameny plodnosti, protože soustřeďovaly oplodňující síly Země a Nebes. Nebyly tedy pouze účelové – jak se dnes domníváme.

Stejně tomu bylo s dolmeny. Třicetimetrový dolmen nebyl do Antequery dopraven jen pro vnější vzhled. Dolmen však není kamenem plodnosti, má náboženský význam. Stává na místě, kde má tellurický proud na člověka spirituální vliv. Na místě, které „dýchá přítomností Ducha“. Nachází se v jeskyni, hluboko pod zemí a právě sem, do „síně dolmenů“ přicházejí lidé pro dar Země.

Tato místa vždy byla lokalitami, kterými pronikal Duch hmotou. Místem, kde se Duch inkarnuje, a to obzvláště v době velkých pulzací Wouivre, opakujících se analogicky k pulsacím krevního oběhu, v intervalech, které podmiňují data započetí poutnických výprav. A snad i místem zasvěcní-iniciace používané ssamotnými Druidy. Mluvíme-li o iniciaci, nemám na mysli poučení ve smyslu „vědění“. Iniciace není stupeň vědění, je to určitý stav. První křesťané jej chápali jako stav milosti.

Při „putování“ byly stupně iniciace udíleny postupně, od jednoho svatého místa k druhému až po finální nové zrození. Takto si počínali Druidové.

Řečtí filozofové, pro které byla návštěva egyptských chrámů závazná, konali sé cesty tímto způsobem. Ovšem druidové, kteří vykonávali funkci nejvyšších kněží, bezpochyby dbali na to, aby se iniciace dostala pouze těm, kdo toho byli hodni a neupadli tudíž do pokušení zneužívat moci, která jim ze zasvěcení vyplývala.