Koexistence dinosaurů a lidí

V roce 1968 učinila Mabel Meisterová se svým manželem v Utahu neuvěřitelný nález. Při hledání zkamenělin trilobitů narazila na zřetelné zkamenělé otisky podrážek s větším tlakem vyvinutým na patě. Vlastní senzací ovšem bylo, že na podpatku byl nalezen rozšlápnutý trilobit. Tato pravěká zvířata však podle všeobecného vědeckého mínění žila před více jak 250 miliony let. Mohl člověk rozšlápnout zkamenělinu trilobita a otisk jeho boty poté zkamenět? Nesmysl. Je evidentní, že noha člověka musela rozšlápnout živého tvora nebo tvora, který byl těsně po smrti. Pokud tomuto případu chceme přijít na kloub, musíme se podívat na vznik zkameněliny samotné.

Pravěká zvířata často slouží jako klíč k určování stáří hornin. Podle nově objeveného nálezu se však situace zcela mění. Nevymřeli trilobiti před nedávnou dobou? Nežijí snad dokonce někde? Stejně tak tomu bylo i u lalokoploutvé ryby latimérie podivné, která sloužila jako klíč k určování stáří hornin a vymřela před 50 miliony lety. V roce 1938 však byl nedaleko Madagaskaru chycen živý exemplář této ryby. V roce 1998 bylo objeveno mnoho dalších živých exemplářů ryby, která se ze 400 milionů let své existence vůbec nezměnila. Je tedy jasné, že určovat stáří hornin dle vyhynulých živočichů je značně neobjektivní. Kdy tedy rozšlápl člověk trilobita? Před 250 miliony let nebo před nedávnou dobou? Z toho vyplývá, že fosilizace nemůže probíhat v dlouhém období několika tisíců a milionů let, jak si vědci dosud myslí. Můžeme si to dokázat hned na dvou unikátních příkladech. Prvním z nich je nalezený zkamenělý trilobit. Na tom by nebylo nic zvláštního. Ovšem otázkou tedy zůstává, jak mohli zkamenět jeho měkké tkáně, jako jsou např. oči, bez sebemenšího náznaku tlení? Druhým příkladem je existence koprolitů (zkamenělý dinosauří trus). Podle dnešního uznávaného konceptu probíhá fosilizace tímto způsobem (zkráceně): Mrtvola živočicha zapadá do bahna a postupem času se na ní usazují sedimenty a při nepřístupu vzduchu kostra živočicha zkamení. Celý proces probíhá stovky let. Poté vlivem eroze a dalších geologických procesů se zkamenělý živočich opět dostává na povrch.

Základním předpokladem úspěšné fosilizace je zamezení přístupu vzduchu k tělu živočicha. Jak je tedy možné, že se uchovala tkáň trilobita? I když živočich zapadá do bahna tak měkké tkáně podléhají tlení a kdyby sestoupal hluboko do nitra zemské kůry a byl tak fosilizován, jeho tělo by bylo poznamenáno deformacemi v důsledku vysokého tlaku.

Dalším důkazem jsou již dříve zmiňované koprolity. Dinosauří trus musel zkamenět evidentně velmi rychle a před nedávnou dobou. Pokud by trus putoval do Zemské kůry, byl by naprosto zničen tlakem. Ovšem trus se nachází ve zcela původních tvarech bez známek poškození v důsledku tlaku. Trus také musel zkamenět ve velice krátké době. Pokud by se tak nestalo, přirozeně by se rozložil. Pokud se i teď skeptik zasměje, musíme podotknout, že i kdyby trus zkameněl na povrchu, tak by za miliony let jeho existence dávno podlehl přírodním vlivům jako je voda, vítr atd. a rozdrolil by se na prášek, který by roznesl vítr. Nehledě na to, že takové koprolity dnes již vůbec nevznikají. Z toho plyne jednoduchý závěr. Fosilizace musela probíhat velmi rychle, řádově v několika málo dnech či měsících a ne v období mnoha stovek let. Tomu napovídají i další nálezy, jako je například zachovaná DNA z fosilie triceratopsů. Za jak dlouho zetlí vaječný bílek? Jak by tedy mohlo být nalezeno zachovalé DNA po minimálně 65 milionech let, když by fosilizace podléhala zákonu evoluční teorie?

Nyní se dostáváme k samotné koexistenci dinosaurů a člověka. Důkazem jsou tzv. dinosauří stezky, které můžeme nalézt na mnoha místech po celém světě. Tyto stezky otisků dinosauřích nohou nemohli vzniknout před více jak 65 miliony lety, protože by byly těžce poznamenány vlivem přírodních dějů. Otisky stop jsou jasné a zřetelné. Na těchto stezkách ovšem jsou další úchvatné nálezy. Vedle stop pravěkých ještěrů jsou zde zachovány otisky nohou lidí. Tyto otisky se nacházejí na stejné úrovni a ve stejné hornině a horninovém bloku, tudíž musely zkamenět ve stejnou dobu jako otisky dinosaurů. Tyto lidské stopy nemohli být v žádném případě vzniknout činností eroze. O tom vypovídají detailní rysy otisků. Především detailní kresba prstů a otisky palců. V některých částech jsou dokonce stopy bot. Mohl žít člověk již v době dinosaurů? A byl dokonce tak inteligentní, že byl oděný? Na mnoha otiscích je znatelná i stopa po niti, kterou byla bota šitá. Z toho nám vyplývá otázka. Žili lidé v době dinosaurů? Nebo žili dinosauři ještě v době lidí? Pravděpodobnější je fakt, že dinosauři vymřeli před dobou nedávnou. Důkazem pro to jsou zkameněliny a hlavně zkamenělé měkké tkáně a zachovalá DNA. Dinosauří stezky spolu s otisky lidských nohou byly nalezeny např. v Ohiu, Kentucky a dalších místech USA i Austrálii.

Posledním a snad nejdokonalejším důkazem koexistence lidí a dinosaurů jsou pravěké malby v jeskyních. Pokud kdysi člověk nakreslil dinosaura, musel mít před sebou živý exemplář. Jak dlouho vlastně víme, jak dinosauři vypadali? V roce 1822 lékař G. Mantell objevil první fosilní nález. Byl to zub Iguanodona. V té době ho připsali jako součást těla plaza a ne savce a tím to skončilo. Rekonstrukce dinosaurů začala až o mnoho let později. V roce 1854 pod taktovkou R. Owena byly vyhotoveny první exempláře dinosaurů z betonu, kamene a dlaždic. Dinosauři podle dnešní vědy byli podle dnešních poznatků vyhotoveni špatně a to jako čtvernožci. Všechny druhy, které byly podle Owena takto vyrobeny, se ovšem pohybovaly po dvou končetinách.

Z toho plyne, že pravěký člověk nemohl nikdy spatřit živého dinosaura, když i počátkem 19. století byly znalosti o vzhledu těchto ještěrů minimální. Ovšem důkaz toho, že pravěký člověk se s dinosaury setkal, leží v Natural Bridges National Monument. Zde jsou jeskynní malby Asanaziů – prehistorických indiánů, o nichž se prozatím ví jen velmi málo a jsou opředeni mlhou tajemna. Na skalní kresbě jsou vyobrazeni dva lidé. Vedle nich se ovšem nacházejí malby dvou dinosaurů. Jeden s dlouhým ocasem a typickými znaky sauropodů. Díky krku a dlouhému ocasu se zcela určitě jedná o druh Diplodokus, který dosahoval délky 27 metrů. Tento nález je jistě úchvatný nejen svojí přítomností u kreseb člověka, ale také svojí detailností. Dalším překvapením ovšem je, že blízko něj se nachází další obraz dinosaura. Zcela jasně jde o druh Stegosaurus. Velice působivé ovšem je, že tyto dva dinosauří druhy žili dokonce v jedné době před 150 miliony let. A kresby jsou dokonce vyhotoveny v téměř dokonalých velikostních proporcích a poměrech. Oba dinosauří druhy byly vědecky popsány až v roce 1878.