Kam vlastně spějeme?
Ondra Procházka
Zářivý žebřík (schody) poznání
Po delší odmlce se zase vracím, abych si tímto článek udělal trochu pořádek v hlavě a Vám popřípadě radost. Většina z nás už přijala tu skutečnost, že doba kvasí. Já se však poslední dobou tážu sám sebe, jak já a ostatní lidé s tím souvisíme a kam nás tyto časy zavedou. Nyní se naskýtá možná poslední šance, aby se lidé začali zabývat tím, co bylo po desítky let tabuizováno, aby neutrpěli šok, až zjistí, že se sem vměšuje jiná realita. Je tady zapotřebí začít přemýšlet nad věcmi, které v našich podstatách (duších, hybných silách vesmíru) jsou zakódovány od pradávna. Dalším krokem bude přijmutí těchto skutečností, ale nepředbíhejme.
Nedávno vyšel do éteru rozhovor s mou maličkostí pro rádio SlovakiaUSA, kde ke konci situaci shrnuji tak, jak jí cítím stále.
Stále více lidí, se nalaďuje na vlny alternativna sama, nebo jiné tam dotlačuje doba. Co však ti zbylí? Máme jim pomáhat, nebo nechat volný průběh? Nemyslím si, že bychom jim měli pomáhat, ale informovanost nikoho nezabije. Stále je tu možnost, přejít na druhý břeh, tam, kde byli naši předci a tam, kde se jednou zase téměř všichni ocitneme. Cest je několik, ale všechny se střetávají v jednom místě. Jedná se o nový start. Jedním jsme už prošli. Teď nás čeká další. V tom prvním jsme potvrdili, že jsme lidmi a že jsme dostatečně silní na to, přežít v džungli světa. Teď přichází druhá etapa, kdy se potvrdí, zda jsme dostatečně vyspělým druhem po duchovní stránce. Svého ducha rozvíjejme radostí, láskou, ale také přemýšlením nad tématy, které jsme ve škole neslyšeli. To všechno nás posouvá na žebříčku duchovního poznání dál, k základní podstatě bytí, tedy té nejčistější a nejjasnější formy bytí. Samotná myšlenka a lidská mysl mají takovou sílu, že nás mohou ze skupiny „odpadlíků“ posunout do skupiny duchovních bytostí a zároveň nás připravují na následující období, protože nikdy nevíme, kdy se nám může hodit. Všichni jsme již předem předurčeni k dokonalosti, je to na každém, co si vybere zůstat, nebo se stát jasným a zářivým tvorem, který splyne s Gaiou v jedno, tak jak to dokáže již několik jednotlivců na naší planetě. Člověk má tu skvělou vlastnost, že chce být čím dál více dokonalý, a má tu vůli na tom pracovat. Ten, kdo přijme s otevřením náručí druhé, naši vesmírnou rodinu, ale i naše okolí a přírodu, vplyne do světa, kde už neexistuje nenávist, zloba a lži. Kdybych to řekl polopaticky materiálně, lidstvo projde jakýmsi filtrem a dál pustí ty, kdo budou připraveni a obeznámeni s podstatou našeho bytí. Jsme součástí vesmíru, stejně tak, jako i my jsme vesmírem. Jsme plni organismů, které jsou na nás závislí tak jako my na naší Zemi, a tak jako Země na vesmíru. Každý z nás má ve svém těle tu samou inteligenci, která vytvářela vesmír. Je to naše duše, která tvoří náš vnitrotělní vesmír, tedy naprosto dokonalý systém, který však mnohdy lidé ničí. Toto je druh lidí, kteří si neváží života, nevedou lásku k sobě samým a zabíjí tak svůj vlastní mikrokosmos.
Docházíme do doby, kdy mnohým z nás Universum otevře svou náruč a řekne „Vítám Vás v další etapě, v dalším levelu. Jste zase něco víc.“
Diskusná téma: Kam vlastně spějeme?
Neboli nájdené žiadne príspevky.